Aktuality

Letošní Jizerská 50, byla opět naším domácím laufařským vrcholem a téměř celý tým ji věnoval velkou pozornost, abychom se mohli dne 1.2.2026 postavit ve 14 závodnících na start  již opravdického závodu  na 50 km, což  prodloužení kolem Bedřichovské přehrady skutečně přineslo. Podmínky byly zimní, celý závod mrzlo, bylo kolem -3 C, sice nebyl  čerstvý bílý  prašan, ale trať  byla slušně upravena a skýtala radost z jízdy.

Tradiční testování na Jizerce den před závodem a příprava lyží  na horské přinesla slušnou mázu, ovšem celkově ne výraznou, která opět velmi rozdílně dle druhu lyží zafungovala. Skluz jsme ovlivnili  trochu zmateni studenou předpovědí, když nás oddílový jasnovidec prorokoval  teplotu kolem -6 - - 8 st., což se nekonalo, chtělo to dát i trochu žlutého do základu a prášku, samozřejmě no flor, který jsme mazali. Odraz jsme vystihli dobrý, pro  některé až moc tutový, ale umožňující slušnou jízdu, opět velmi záleželo na samotné aplikaci a co  nejmenší podkladové vrstvě, ale i délce  tzv. držáku, který ovlivní v odrazu vrstvy nad ním, osobně bych  se klonil i při zpětném pohledu k mé specialitě a to vloženém klistr podmazu, který umožňuje i lepší  skluz.

K  vlastnímu hodnocení  výsledků :

článek od Ládi Zvolského:

Jako včela jsem selhal a plánuji to udělat znovu!

Poctivá příprava na vrchol lyžařské závodní sezóny vypadá pravda poněkud jinak. Sportovní soustředění na velodromu, válce a cyklistický trenažér rozhodně nepatří mezi obvyklé tréninkové prostředky běžců na lyžích (čest výjimkám), zejména v předzávodním období.

Jak říká moje žena: tak už si vyber: buď kolo, nebo běžky! Jenomže já si vybrat nechci. Respektive v posledních letech dostalo přednost kolo, ale já se znám, ono se to zase za pár let otočí a pak znovu a takhle furt dokola. Baví mě obojí a obojí mi něco dává. Tělu to prospívá. Jen se tedy asi musím smířit s tím, že ta výkonnost nebude v obou sportech vždy taková, jako kdybych své úsilí napnul jen jedním směrem. Kombinovat běžky a kolo, obojí na velmi vysoké úrovni, zřejmě umí jen Tomáš Malík (respekt!).

Mezi kamarády u nás v lyžařském klubu Skilauf Team se navzdory své slabé výkonnosti (a možná právě i díky ní) těším velmi slušnému zacházení. Nikdo se mi neposmívá, že to neumím a jsem pomalý. To ale platí pro laufaře i vytrvalce obecně. Největší potlesk přeci sklízí ti poslední maratonci či ironmani, co doběhnou za tmy. Je to krásné gesto a je to důkaz, že prvního s posledním pojí pevnější pouto, než by se mohlo zdát. Oba velmi dobře vědí, jaké to je, na trati trpět. Ten poslední dost možná vystoupil při závodě ze své komfortní zóny i mnohem dál a za to (a nejen za to) si ten respekt určitě zaslouží.

Jizerská 50 je masivní komerční akce, kdy na start tlačí marketingová agentura lidi jako maso do mlejnku. Je to ale taky závod s obrovskou tradicí a krásným příběhem, který stojí za to připomínat. Obvykle davy nevyhledávám, straním se účasti na lidových bouřích, příčí se mi být tečkou v davu. Moje postoje jsou vždy komplikované, moje ego příliš velké na to, abych se nechal zredukovat pod nějaké heslo toho zdánlivě menšího zla.

Příběh Jizerské padesátky je ale dokonale čistý, tam jsme od aktuálního souboje naší politické scény mezi starým a novým lejnem tak daleko, jak jen si lze představit. Chápu mrflání některých kamarádů, že takto komerčně pojatá Jizerka už nemá s původním závodem nic společného. Mně to nevadí. Startovné považuji vzhledem k odvedené práci za poměrně nízké (chápu, že to je relativní, ale ceny jsou prostě dnes takové). Marketing akce je velmi kvalitní, ale neméně kvalitní (vzhledem k podmínkám) byla letos i trať a zázemí závodu či občerstvení na trati a nebylo to jistě snadné.

Když tedy stojím na startu a prohlížím si další závodníky, cítím, že tady jsem správně a sem patřím, byť každý má ten svůj „osobní závod“, někdo v závodní kombinéze na nohou nejnovější model bot i lyží, jiný sází na desítkami let prověřené vybavení, další třeba převlečený v kostýmu za banán (nekecám). Za mě dobrý. Cítím předstartovní nervozitu, myslím, že ani elitní závodníci, kteří běží o prestižní výsledek, nemohou být na startu o moc napjatější než já. Moc to nechápu, protože mi je jasné, že do první tisícovky se letos nevlezu. Nicméně emoce jsou to silné a já si je užívám, protože čím jsem starší, tím těžší mi přijde ze sebe nějaké emoce vydolovat.

V prvním stoupání po startu jsem zůstal uvězněný uprostřed svojí vlny, vteřiny běží a já se uklidňuji vědomím, že tady se můj dnešní závod nerozhoduje. Lyže se zdají být skvělé, pojedu soupaží, těším se na dlouhé nakloněné roviny, kde doslova poletím a budu předjíždět s lehkostí jednoho soupeře za druhým. Jako nůž máslem, říkám si v duchu. V prvním kopci zatím poslušně držím stopu a nechávám méně trpělivé závodníky projíždět na těsno kolem. Velmi těsné předjíždění mi vadí. Musím měnit svůj pohyb, bez stoupacího vosku uhýbání tělem znamená velmi citelné zpomalení, které logicky rozčiluje závodníky za mnou. To se nebavím o nevyhnutelných střetech. Ve sněhu se objevují první zbytky polámaných holí.

V tomto ohledu by snad bylo lepší, kdybychom trať proletěli jako roj včel nebo hejno barakud, jako jedno tělo. Nikdo by nelítal zbytečně a nekoordinovaně dopředu a nikdo by se nepropadal dozadu. Revoluční myšlenka se ale pochopitelně úplně neslučuje s faktem, že se jedná o „osobní závod“.

Letos je to moje jubilejní 10. účast. Vzpomínám si dobře na první roky, kdy jsem také netrpělivě předbíhal s neochvějným přesvědčením, že já tady na chvost přeci nepatřím! Když nebylo místo po trati, běžel jsem lesem, leckdy se vracel zpět na trať prakticky na stejné místo (v rámci pořadí), jen o dost zadýchanější. V posledních letech jsem nicméně svojí ambici směřoval spíše na „udržení vlny“ a najednou jsem začal takové „zbrklé předbíhání“ vnímat z opačné perspektivy.

Utkvěl mi v hlavě loňský komentář Petra Honzejka, který zezadu v rychlosti vrazil do historického lyžníka a snažil se zábavnou formou vysvětlit, že to v žádném případě nebyla jeho chyba, ale spíše chyba organizátorů, kdy ve veliké rychlosti na zledovatělé trati už nemohl nic dělat. Za srážku, kdy první prostě jede pomaleji ve stopě, může vždy ten vzadu. Nejsme včely ani barakudy, jedeme každý podle svých možností. Jsou na trati lyžníci, kteří strčí mě i Honzejka s přehledem do kapsy. Jsou na trati i lyžaři s nejmodernější výstrojí, kterým to holt nejede ani z kopce. S tím je třeba počítat.

Na první delší rovince jsem s překvapením zjistil, že letos to bude bohužel opět i můj případ. První dojmy se bohužel nepotvrdily. Lyže nejedou. Na rovině makám stejně jako do kopce a lidé okolo mne se mi střídákem začínají pomalu vzdalovat. Prakticky nikoho nepředjíždím, pouze v nejprudších sjezdech, kde je trať vymrzlá a umydlená do lesklých zrcátek, držím stejnou rychlost. V nebezpečných místech nemusím plužit. Stačí vyjet ze stopy a lyže samy brzdí, je pouze třeba se pořádně zpevnit, abych nešel čumákem k zemi.

Snažím se zachovat dobrou náladu, za začátku se mi to celkem daří, postupně ale marně zaháním trudomyslnost. Při své jubilejní účasti rezignuji na pořadí a mým cílem je pouze „cíl“. Bojuji s nutkáním zastavovat vedle trati a ulevit bolavému tělu. Odpočinek je totiž vykoupen nutností uvést stroj opět do pohybu, což je v mém stavu stále obtížnější. Je prostě jednodušší zatnout zuby a jet dál. Nejvíc trpí zápěstí a lokty, mám samozřejmě křeče a podle toho různě modifikuji svůj „styl“. Když mě chytne křeč do nohy, jedu na propnutých nohách, když do rukou, přilepím je k hrudníku, když do břicha, tak chvíli, víceméně dřepuji, bez předklonu. Soupaž je velmi komplexní pohyb a rozhodně to není hlavně o rukách, jak by se snad mohlo zdát. Spíš o hlavě. Alespoň v mém případě.

Závod jsem si užíval zhruba o hodinu déle než obvykle. Limitem byla síla, v podstatě jsem se nedokázal dostat do tempa a jel to ve vytrvalosti na 130 tepech.

Pozitivní je, že soupaží ujedu asi cokoliv. Příští rok si ale asi raději zase namažu ten stoupací vosk, bude se mi v prvním kopci lépe neurvale předjíždět. Jako nůž máslem…

SKOL! váš Láďa